Představte si typickou švýcarskou pohlednici. Zasněžené vrcholy Alp, malinkaté domečky a sytě zelené louky, kde se pasou ovce a fialové krávy. Dobře, tak tedy strakaté.

Je ráno, vzduch je ještě studený, ale slunce začíná pálit. Do této idyly vstává už necelý rok šestadvacetiletý český absolvent vysoké školy Petr Hora.

Zatímco u nás by si ráno vázal kravatu, žehlil košili a šel znovu žádat o zaměstnání, nyní obléká bílý stejnokroj a nasazuje plátěnou čepici. Už deset měsíců pracuje ve švýcarské sýrárně a rozhodně si nestěžuje.

Petr v roce 2010 dokončil studium oboru se zaměřením na životní prostředí na Univerzitě Palackého v Olomouci a začal si hledat práci. Bezúspěšně. Ani v tak aktuálním oboru nenašel uplatnění.

„Za celou dobu jsem měl dvě vážnější nabídky. Na jednu jsem dělal výběrové řízení tři měsíce, přijali mě, ale moji pozici po měsíci zrušili. A na druhé místo nakonec vzali člověka, který tam měl kontakty,“ začíná vyprávět Petr.

A na úřadu práce také jen bezmocně krčili rameny. „Pro absolventy je úřad práce úplně zbytečný. Jednou za tři měsíce jsem si šel pro razítko a informaci, že zase nic,“ říká Petr.

Sbohem a šáteček? Proč ne!

Brzy ho však omluvné úsměvy a věčná nejistota přestaly bavit. A nadešel zlom. „Řekl jsem si, že proč vlastně neodjet do zahraničí za nesrovnatelně vyšším platem, poznat nové lidi a nasbírat zkušenosti, když mě v Čechách prakticky nic nedrží,“ říká Petr.

„Začal jsem uvažovat nad pro mě atraktivními zeměmi, jako jsou Norsko, Nový Zéland nebo Island, ale nakonec kvůli vzdálenosti od domova a mojí znalostí němčiny padla volba na Švýcarsko.“

Pak už to šlo rychle. Petr si v lednu 2011 podal přihlášku do zprostředkovatelské agentury a v dubnu už měl podepsanou smlouvu s nástupním měsícem červnem.

To, že se jednalo o práci v zemědělství, nehrálo roli. Vyšší plat, zkušenosti a nové zážitky byly dostatečnými argumenty.

„Původně jsem chtěl odjet jen na čtyři měsíce, ale pak jsem si řekl – ale co, po čtyřech měsících bych se tu plácal úplně stejně jako teď, tak proč neodjet třeba na rok,“ uvádí Petr.

Za měsíc jedenáct kilo dolů

Po příjezdu čekala Petra malá překvapení. „Celý dům byl napuchlý sýrem, samotná sýrárna byla veliká jako obývák a o kousek dál kvičela prasata. A hlavně jsem nerozuměl jejich švýcarské němčině,“ vypráví Petr.

Rodina z malé vesničky Bräägg ho ale naštěstí okamžitě přijala, takže jazykovou bariéru brzy zbourali. Ta pravá práce měla ale teprve začít.

„Za první měsíc jsem zhubl jedenáct kilogramů. Jedno kolo sýra váží sedm a půl kilogramu a za den jich takových vyrobíme čtyřicet osm. Když se s nimi mám tahat, tak je to na fyzičce znát,“ říká Petr.

 „Hlavní práce a dřina je ale ve sklípku, kde zraje 80 tun sýra. Ten se musí pravidelně otáčet a potírat roztokem se solí,“ dodává.

V sýrárně, kde se zpracovává denně přes 3500 litrů mléka, vznikají jako vedlejší produkty také syrovátka a smetana.

Smetana se prodává a syrovátkou se vykrmují prasata, jejichž prodej tvoří hlavní příjem majitele sýrárny.

České úřady a 30% eidam? Už nikdy

Na práci v sýrárně si Petr rychle zvykl a do Česka se prý jen tak nechystá. Ve Švýcarsku má mnohonásobně vyšší plat, než jaký by byl jeho nástupní ve vystudovaném oboru, a po roce tamní práce má nárok i na švýcarský důchod.

„Smlouvu jsem měl původně do konce května, ale teď jsem si ji prodloužil až do srpna. Poté možná vyzkouším zase nějakou jinou zemi, ale na český úřad práce se mi opravdu nechce,“ konstatuje Petr.

„Doma bych ale hlavně nepřežil ten náš 30% eidam. Oproti švýcarským sýrům to je opravdu humus,“ dodává s úsměvem Petr.